Reklama
 
Blog | Vít Rapčan

Opojení bohatýrskou mocí

Naprostá většina z nás si žije lépe, než králové před pouhými několika sty lety. Cvakneme vypínačem, máme světlo. Otočíme kohoutkem, máme teplou vodu. O tom, že nám doma není zima, už ani nepřemýšlíme. To je prostě samozřejmost. Průměrná délka lidského života vyrostla o polovinu. Přesto se našim médiím a politickým špičkám daří vyvolávat dojem, že jsme v neustálé krizi. Jak je to možné?

Může za to nejspíš geometrickou řadou rostoucí rychlost, mohutnost a nepřesnost informací, kterým jsme denně vystaveni. Psychologové to nazývají zahlcení informacemi. Jednou z prvních obětí nárůstu této rychlosti je pravdivost. Média, sama pod tlakem přerodu klasických forem na dnešní (a zítřejší) blogo-vlogo-socialnetwork-interaktivní formáty, musela rezignovat na časově, a tudíž i finančně nákladnou práci na ověřování informací a nahradit ji praktickou rychlostí. Když dnes něco vypustím do světa, a zítra se ukáže, že to nebyla pravda, koho to bude pozítří zajímat? A co je to v porovnání s rizikem, že by to dříve vydal někdo jiný a vyfoukl mi exkluzivitu, tedy prestiž, tedy výdělek?

Dnes má cenu jen rychlost a účinek. Ten je o to silnější, kolik přijímacích kanálů našich smyslů je schopno zaplnit najednou. Přesnější by možná bylo říci zacpat. To je dnes hlavní praktika profesionálního marketingu, ať už tržního, nebo politického. Zacpat nás jejich „pravdou“. Unavit a vystresovat nás natolik, abychom přestali racionálně přemýšlet a začali jednat emocionálně a pudově. Abychom přijali jejich jednoduché odpovědi na složité otázky. Abychom ve správné chvíli vhodili odměnu za svou práci do té „správné“ kapsy. Nebo do urny ten „správný“ hlasovací lístek. Rozdíl se stírá. I volby už vnímáme optikou toho, komu že budeme házet peníze do kapsy po následující funkční období. Na „věrohodné“ popření stačí věta: „Ale prosím vás, vždyť to je nesmysl,“ nač se zdržovat s argumenty. Fanouškové to už stejně za argument považují, a při jejich počtu sami ukřičí ty přemýšlivější. Rozhodně si to uvědomili marketéři. Ti, kteří takové vnímání přijali, se vezou na vlně. Jsou už tak silní, že přepisují definici slova „populismus“. Kdo dnes populismus nepoužívá, nemá nárok na úspěch. Ti nejschopnější už vedou permanentní kampaně cestou svých Ovčáčků a guru Márů.

Koho zajímá, že politici už vůbec nehledí na to, jak zjevné lži pronášejí? Že zítra řeknou přesný opak toho, co dnes? Že v jejich předstíraném údivu, označí každý „nevhodný“ názor za zkorumpovanou zmanipulovanou kampaň proti své osobě? Sám nově designovaný premiér v jednom ze svých prvních rozhovorů po jmenování prohlásí: „…Je těžké se na něčem domluvit, když ony ty strany po volbách mluví pořád stejně, jako před nimi.“ A nikomu nepřijde toto pokřivené vnímání přinejmenším zvláštní? Jsme na prahu oficiálního uznání čirého machiavelistického přístupu „účel světí prostředky“?

Rychlost. Jediná dnes uctívaná hodnota. Rychlost, ochota a zručnost změnit účelově názor ze dne na den tak, aby to lidi nejen že nenaštvalo, ale aby to někteří dokonce obdivovali. Co vlastně na tom obdivují? Zřejmě už jen ten fakt, že to jde. Že se najde bohatýr, který to „těm ostatním vytmaví za nás“ a nedívá se nalevo napravo. Běží rychleji, než naše demokratické korekční mechanizmy. Rychleji než vyšetřovatelé, rychleji než policie, rychleji než soudy. Rozběhnou se a doběhnou si pro novou imunitu dříve, než mohli být řádně vyšetřeni. Pánové, kteří se s námi nebudou bavit o tom, co nás zajímá, ale jen o tom, co chtějí, aby nás zajímalo. Je to souboj vůlí. Soustředěné vůle malé skupiny lidí s obrovskou koncentrací prostředků, moci a těch nejlepších profíků na zacpávání očí a uší davů na straně jedné, a zahlceného, vystresovaného, nesoustředěného davu bez moci a prostředků na straně druhé.

Komu ještě zbývá dost mentálních sil, dostává se také nenápadně na scestí.  A jak by také ne! Jestliže si pan prezident může „dočasně“ držet ve funkci vedoucího kanceláře bez prověrky po celé volební období, a navíc se mu papalášsky odměnit formou umožnění opulentní oslavy padesátin v zámeckých prostorách, koho by nenapadlo se taky vykašlat na pravidla. Vždyť to dělá sám pan prezident, tak proč ne já? Jestliže může být jmenován premiérem člověk důvodně podezřelý z dotačních podvodů, který nám chce kázat o zlodějích daní, proč bych já měl platit pokuty za rychlost, když jsem stejně jako on „nic neprovedl“? Jestliže předsedou komise pro kontrolu GIBS může být člověk, který před necelými třiceti lety obhajoval násilí policejního sboru proti demonstrantům, potom obyčejný člověk může co? Asi už cokoliv.

Ať tak, nebo tak, opojeni bohatýrstvím jsme všichni. Jedni podlehli stresu a ochotně předali správu věcí svých do rukou staronových samozvaných bohatýrů, kteří bouchnou do stolu, pravidla si ohnou podle svých okamžitých potřeb a s lehkostí dělnických vůdců z padesátých let minulého století okamžitě najdou viníky a pořádně s nimi zatočí. My ostatní, posilovaní v přesvědčení, že je tady zase doba, kdy se může všechno, začínáme pochybovat o tom, jestli má vůbec smysl dodržovat pravidla, která platí jen pro některé.

Jsme na rozcestí. Dáme se cestou návratu k západním hodnotám rozvinuté civilizace, potlačíme v sobě bohatýrství a přimějeme i ty mocné, aby pravidla dodržovali? Nebo naši noví papalášští bohatýři ukážou po východním vzoru nám všem, že co je dovoleno pánu, není dovoleno kmánu a necháme se vrátit do éry rozvinutého feudalismu, ve kterém uvízlo Rusko po 17. listopadu 1917?

Až půjdeme po Novém roce k volbám prezidenta ČR, zastavme se na chvíli a uvědomme si, že tady žádná krize není. Přes to, že je tady několik mocipánů, kteří by nás rádi přesvědčili, že je. Kteří těží z našeho stresu a frustrace, aby se jim s námi lépe manipulovalo. Kteří v době prosperity blouzní o tom, že „v kritické době je autoritativní systém lepší, než demokracie“.  Kteří už dokázali oslepit téměř polovinu obyvatel této země. Naše sebedůvěra, schopnost přemýšlet, chuť hledat pravdu a síla nenechat bez povšimnutí projít jejich lži, to je jediný přístup, s jakým s nimi můžeme bojovat, pokud nechceme být jako oni. Nesmíme to tentokrát podělat. Jinak po volbách do zasupitelstev zase nebude náš hlas pár let nikoho zajímat. A když se podíváme do Polska, nebo Maďarska, lehko zjistíme, že za těch pár let může náš právní systém vypadat úplně jinak, než dnes.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama