Slibný úvod
„Dobrý den, pane, co pro Vás můžu udělat,“ zeptala se mě mladá paní na přepážce s úsměvem, jaký si normálně pamatujete ze základky u své první lásky. To jsem na pobočce nebyl ani tři minuty a sotva jsem si stačil vybrat z prázdných, důstojných křesel ve foyer. „Rád bych si založil běžný účet a k němu spořící s co nejkratší výpovědní lhůtou,“ povídám nejistě s mrazením v zádech umocňujícím tento posvátný moment. Do deseti minut jsem odcházel žmoulaje v ruce kartičku s čísly účtů, několik listů smluv a opis žádosti o vydání platební karty s pocitem, že jsem si vybral dobře. Zhruba o měsíc později jsem přišel na pobočku podruhé. „Dobrý den, pane Rapčane,“ slyším, ještě jsem ani nedošel k přepážce. Jak si mě může pamatovat? Byl jsem tady jen jednou. Pamatovala. Napoprvé, i příště, a příště, … A taky jsem na pobočce nikdy nečekal déle než deset minut. Nejen já. Nikdo. Alespoň pokud jsem měl možnost sledovat.
A tak jsme si krásně žili. Výplatu jsem si nechával posílat na spořící účet a čas od času jsem se stavil do banky, abych přečerpal část peněz na běžný účet. (To víte, internetové bankovnictví bylo tehdy doslova v plenkách. V té době ho nasadili pouze dvě družstevní záložny, z toho jedna dnes už neexistuje a druhá se dnes jmenuje FIO banka, a v závěsu za nimi E-banka coby „první banka s internetbankingem v ČR,“ jak tvrdil jejich reklamní slogan – důležité v tom sloganu bylo slovo „banka“, jak jsem se měl později dozvědět. Ale to jsem odbočil.) Bylo to tak jednoduché. U dveří jsem si vzal formulář A5, vyplnil jej a vložil do přiložené schránky. Cestou jsem mávnul na „moji“ paní u přepážky a oplatil jí medový úsměv. Pokud jsem potřeboval peníze co nejdříve, stačilo na stejném formuláři napsat datum převodu následující den, dopsat kouzelnou formulku: „Souhlasím se sankčním poplatkem,“ a podepsat. Druhý den jsem mohl na bankomat ČSOB bez obav, že by mi peníze nevydal.
Patálie přichází s IPB
Ale potom přišla Nomura, krach IPB, převzetí a násilné sloučení s ČSOB. Věrnost klientů ČSOB byla evidentní. Bylo tedy potřeba udržet klienty IPB. Alespoň tak si vysvětluji to, co se potom začalo dít. ČSOB uzpůsobila veškeré klientské postupy tak, jak byli zvyklí klienti IPB. Velká chyba! Zmizely jednoduché formuláře na převod i schránka. Každá hloupost se řešila na přepážce, kde začínající zaměstnanci „drželi služby“. Přepážky se rozdělily podle typu dotazů, takže jsem od té doby jednal pokaždé s někým jiným a téměř pokaždé znova vysvětloval, jak že se vlastně chci dostat ke svým penězům a „ano, opravdu souhlasím se sankčním poplatkem za předčasný převod ze spořícího účtu. Ano, poplatek strhněte z běžného účtu.“ Od té doby jsem nikdy nečekal méně než 15 minut a čekací doba blížící se půlhodině přestala být výjimkou. Pobočka se zaplnila čekajícími lidmi, se kterými jsem se dříve jen míjel ve dveřích, pracovníci na přepážkách se začali měnit a často neznali nic, kromě té jedné věci, kterou byli zvyklí na „této“ přepážce dělat. „Potřebujete ještě něco jiného? Vydržte, já Vás přesměruji na jinou přepážku.“ Nechápu, jak mohla rok předtím být IPB vyhlášena jako banka s nejspokojenějšími klienty. Alespoň jsem si opravil svůj postoj k těmto propagačním „anketám“ a vím o nich své.
Nevadí nám, že vás okrádáme
Vrchol ovšem přišel, když pobočka přesídlila do skleněných výloh budovy Paladia na ulici Veveří, vlastně jen přes křižovatku od původního místa. Veškerý pocit soukromí a péče o klienty zmizel jako pára nad hrncem. U vstupu „trestná“ přepážka informací (alespoň podle výrazu službukonající slečny nebo pána), lavice plastových sedátek zády ke skleněné stěne, kolem které korzují po chodníku lidé, takže ani netušíte, kdo si to s vámi čte vaši SMSku a v prostoru mezi vámi a začátečnicí na informacích se ve špatně padnoucí uniformě bezpečnostní služby rekrutující nezaměstnatelné padesátníky evidentně nervózně prochází jeden exemplář takového nešťastníka.
Čekám tedy na vyvolání svého čísla, což mě oprávní ke vstupu do prostoru kójí jednotlivých pracovníků banky, a teď to začne: „Dobrý den, s čím Vám můžu pomoci,“ ptá se mě zcela zjevně unavená dáma a mám pocit, že tu větu už jen pustila ze záznamu a věnuje se spíše své bolesti hlavy, než čekání na odpověď. No nic, každý má právo být čas od času unavený, omluvám ji v duchu. Nakonec už jsem s ní měl párkrát tu čest, tak ji beru (zatím) tak trochu jako známou.
„Dobrý den, potřebuji udělat předčasnou výpověď ze spořícího účtu. Dříve jste mívali takový formulář, ale teď to musím řešit osobně.“ Nechytá se. Ani se na mě nepodívá. V počítači hledá příslušnou oblast systému. Když se jí objeví požadovaná obrazovka, formálně se mě zeptá na čísla účtů odkud kam chci převést. Automaticky jí podávám kartičku.
„Koli chcete převést?“
„Třicet tisíc.“
„Bude tam půl procenta sankční poplatek.“
„Já vím.“
„Chcete ho strhnout z těch 30.000,-?“
„Ne, strhněte ho z běžného účtu.“
Tím jsem paní evidentně vyvedl z míry: „Obávám se, že to mi systém neumožňuje.“
„To je zvláštní, jsem u vás od roku 1998 a poprvé slyším, že to nejde. Doteď to vždycky šlo.“
„Hm, ale já tady s tím nic neudělám.“
„Tak to je jedno, strhněte to tedy z toho spořícího.“
„Dobrá, chcete převést celých třicet tisíc, nobo to strhnout z nich?“ ptá se ještě paní. „Potřebuju celých 30.000,-“ povídám. Zaškrtne tedy příslušné políčko, vytiskne to a podává mi ke kontrole. Hledím na to a vidím sankční poplatek ve výši 150,50 Kč.
„Co je ten padesátník, co přeplácím?“ ptám se, „pokud dobře počítám, půl procenta ze 30 tisíc je rovných 150,- Kč.“
„To nevím, ukažte,“ paní se ani nenamáhá s počítáním, věří mi, tak jen hledá, kde by mohla být chyba. Po chvíli to vzdává a nechává hledání na mě. Došlo mi to:
„Paní, vždyť ten váš slavný systém mi dává rekurzivně sankční poplatek ze sankčního poplatku! Ten padesátník je půl procenta sankce ze 150,- Kč!“ Pominu to, že půl procenta ze 150 je 0,75, asi zaokrouhlovali na padesátníky ;o) Pominu i to, že paní nerozuměla pojmu „rekurzivní“. Její reakce byla stejně kouzelná:
„Aha, tak co když to uděláme tak, že ho strhneme z těch 30 tisíc?“ a hned ťuká do počítače nové zadání. Na nové sjetině opravdu vidíme sankční poplatek 150,- Kč.
„Vidíte, už je to v pořádku,“ považuje paní věc za vyřízenou.
„Nemyslím, že byto bylo v pořádku,“ reaguju už trochu podrážděně, „jestliže mi převedete 29.850,- Kč, měl by sankční poplatek být 149,50 Kč. Opět mě okrádáte o padesátník. Opět sankcionujete i samotný sankční poplatek!“
Paní to vezme asi pět minut a mě spoustu nervů, než jí to vysvětlím. Napůl rezignovaně, napůl sebejistě povídá:
„Chcete mluvit s panem ředitelem?“ a upřeně s povýšeneckým výrazem se mi zahledí do očí. Dnes asi poprvé. „Rozhodně,“ odpovídám. Chvíli na mě hledí, jestli to myslím vážně a pak pokračuje:
„Pan ředitel tady dnes už není.“
„Tak proč mi nabízíte, jestli s ním chci mluvit?!“
Všeříkající pohled stranou. Z výrazu čtu: „Takový otravný šupák mi tady dnes fakt chyběl!“ Moje chuť omlouvat únavu této paní je tatam.
„Máte tady aspoň něco jako knihu přání a stížností? Jistě chápete, že je to ve své podstatě docela závažná chyba systému, kterou je třeba odstranit. Vždyť vy systematicky okrádáte klienty!“
„Nemáme.“
„Tak mi aspoň slibte, že to předáte řediteli.“
„Jo, já mu to řeknu.“
Protože jsem měl už dost napilno, nechal jsem paní být. Zjevně se jí ulevilo. O měsíc později stejná situace, po 20 minutách čekání stejná kóje a stejná paní.
„Dobrý den, co potřebujete?“
„Dobrý den, potřebuji předčasný převod ze spořícího účtu. Mimochodem, jak se tvářil ředitel na tu vaši chybu v systému?“
„Promiňte?“
„No tu s tím sankčním poplatkem za sankční polatek.“
„Promiňte, ale já nevím, o čem mluvíte.“
Dokonáno jest
Nepamatovala si mě (a to jsem si dával tak záležet, aby si mě zapamatovala ;o), nepamatovala si problém, nepamatovala si nic! Řediteli pochopitelně nic neřekla. Až při opakované demonstraci na sjetině ze systému jsem jí oživil paměť a dožadoval se audience u ředitele.
„Pan ředitel tady není.“
„Fajn. Tak to já tady taky nebudu. Jste zloději a ignoranti. Ještě mi, prosím, připomeňte vaše jméno, protože se mě určitě bude ještě spousta vašich kolegů ptát, proč od vás odcházím. Nerad bych své poslední kapce zkomolil jméno. Sbohem.“
A tak jsem v lednu 2006 opustil po osmi letech degenerace této instituce ČSOB. Ale jak říká klasik, něco krásného končí, něco krásného začíná. A tak jsem objevil FIO, družstevní záložnu, dnes FIO banku. Ale o tom třeba zase až jindy, pokud laskavý čtenář bude mít zájem.
Mě by naopak zajímalo, jestli už tu drobnou systémovou zlodějinu u ČSOB opravili, nebo jestli by se paní u počítače dnes zase tvářila tak překvapeně. Není mezi vámi nějaký klient ČSOB ochotný to vyzkoušet? A máte podobné historky ze „svých“ bank?