(upozornění citlivějším povahám: tento článek je založen na soukromém, morbidně cynickém pohledu na svět – dobrý vkus a morálku na dobu jeho čtení doporučuji odložit do šuplíku, stejně jako to udělal autor v době jeho psaní)
Nejslabším článkem diktátorského systému je samozřejmě sama existence takového osvíceného diktátora. Když už se k moci dostane, důkladně si ji pojistí a ochrání sebe a svou rodinu, měl by být zabezpečen do konce svých dní. Ovšem platí to ještě dnes? Podívejme se na to, čeho jsme svědky v posledních letech.
Jelikož Jižní Amerika je pro nás trochu z ruky a my nechceme sledovat první stupeň základní školy mezinárodní intervence euroatlantické civilizace, nebudeme se zabývat Noriegou, Castrem ani Pinochetem. Věnujme se oblastem, které jsou nám blíže, nebo alespoň vzdálenější od USA. Mocnosti tohoto světa jsou totiž už v pubertě a mají obrovskou chuť dokázat, čeho jsou schopny. Vzhůru tedy na druhý stupeň „mezinárodně intervenční základky“.
První vlaštovku změn v této choulostivé globální oblasti můžeme vidět v Iráku. Dnes už málokdo hodnověrně vysvětlí, jak mohl útok na WTC stále zpochybňovaného původu a „fantomické zbraně hromadného ničení“ oprávnit útok Spojených Států na Irák Saddáma Husajna. Mnohem logičtěji by znělo, kdyby někdo řekl, že bylo třeba dokončit to, co z politických důvodů nemohlo být dokonáno po Kuvajtském konfliktu v roce 1991. Husajna nakonec měla oficiálně pohřbít genocida Kurdů, neoficiálně potom jeho rozhodnutí obchodovat ropu v eurech, čímž by americkému dolaru hrozila ztráta krytí a tudíž konec role celosvětově rezervní měny. To by byla pro USA i pro celý svět stabilizovaný americkou ekonomickou, politickou i vojenskou mocí, katastrofa. Stalo se. Diktátor svržen. Šestá třída s vysvědčením lepší dvojka.
Na pozadí blízkovýchodního působení armád NATO se formují a sílí hnutí směřující k islámskému jaru. Rozruch v Egyptě. Potom ale přichází dění v Lybii. Vše se odehrává v horizontu dní. Organizovaný, dobře zásobený a řízený odpor ukazuje mnohem pravděpodobněji na dokonalou přípravu a širokou mezinárodní podporu protivníků Kadáfího, než na spontánnost a „samovznícení“ situace. Zdá se, že po neúspěších ve Venezuele složil „západ“ reparát. Pozoruhodná byla zejména aktivní servilnost Francie a „jidášské“ otočení se zády pana Berlusconiho. Sedmá třída za jedna.
Totéž už se nepovedlo v Sýrii. Spící medvěd Rusko se probudil (po Lybii se není čemu divit, to by probudilo i mrtvého) a rozhodl se zchladit divočení západních vlků. Putin jasně deklaroval podporu Asadovi. Osmá třída o pololetí za tři, na výslednou známku na konci roku bude třeba se ještě nadřít. Mezitím už je třeba se rozhlížet, co se budeme učit v deváté třídě a pomalu uvažovat, kam na střední.
Dnes se otevírají dvě zájmové lokality. V obou došlo k obměně diktátorů jejich přirozenou smrtí, tedy trošku nad plán: Korejský poloostrov a opět Venezuelská ropná pole.
Zprávy o nepřátelství KLDR a jejich konkrétních krocích při vypovídání dohod o neútočení čteme denně v novinách a reportérku severokorejské oficiální TV s typicky útočnou dikcí vídáme téměř obden i v našich televizích. A co druhá strana? Jen nenápadný článek o běžném každoročním společném vojenském cvičení Jižní Koreje a USA poblíž sporných vod. Není to zvláštní? Máme více podrobných alarmujících zpráv z uzavřeného totalitního režimu (včetně zpráv o tom, jak severokorejci jedí maso vlastních spoluobčanů, jak mají předepsané střihy u holiče a jak se vrhají do moře, aby uvítali svého vůdce), než zpráv o činnosti a úmyslech demokratických spojenců v této oblasti. Pod svícnem tma.
A do toho smrt Huga Cháveze… Problém pro Venezuelu, Kubu, ale i Kolumbii. Co bude teď? Obnoví U.S. svůj vliv v oblasti, nebo na to nebudou mít dost sil? Byli by sami proti sobě, kdyby se o to nepokusili. Co se ale bude dít, když se pokusí? Má naopak Venezuela dost sil a dostatečně silného náhradníka na Chávezovu pozici? Vypadá to, že o střední škole je rozhodnuto a Spojené státy ani nebudou muset na internát.
Slabinou diktátorských režimů zůstává konec diktátora a převod moci na nového/nové. V současné době máme příliš mnoho otevřených pozic a stabilita uspořádání světa není právě nejpevnější. V Lybii se údajně měl podařit přechod k demokracii. Nepředbíhejme. Doufejme. Sýrie? Přechází do klasické poziční přetlačované: na jedné straně povstalci a západ, na druhé Asad a Rusko. Spojenci opouštěný Afghanistán? Kdo může říct, jak eskalující násilí přesměruje chod země? KLDR? Nejbližší dny ukážou, nakolik se Kim Čong Un potatil a kam až budou U.S. s Jižní Koreou ochotny zajít, aby si ho otestovaly. A Venezuela? Hlavně ať všechno, co musí udělat, udělají rychle. Jinak jim pomáhej Bůh. Nechtěl bych v této době být odpovědný za stanovování bezpečnostních priorit v Bílém domě nebo v RB OSN.